Japonština pro zápis používá důmyslnou kombinaci dvou slabičných písem (hiragana a katakana) a systému znaků původně převzatého z čínštiny (kanji - čti "kandži"). Vlastně by k samotnému zápisu mluveného jazyka stačilo jedno ze dvou slabikových písem. S tím se nicméně Japonci nespokojí, a tak v každodenním jazyce používají z pohledu cizince šílenou kombinaci, které přijít na kloub jim samotným trvá 9 let. Důvody k tomu, že tento systém přetrvává, jsou ale nejen historické, ale kupodivu i praktické.
V éře Heian (konec 8. až konec 12. století) Japonsko zažívalo velký rozmach spojený mimo jiné s intenzivním čínským kulturním vlivem. K tomu patřilo i přijetí čínského písma. Pro začátek je nutné poznamenat, že základy obou jazyků jsou zcela rozdílné. Tato informace je pro pozdější vývoj japonského systému psaní klíčová.
Čínské znaky jsou na rozdíl od ostatních dodnes dochovaných písem nositeli významu. Čínština je jazyk aglutinační, což znamená, že znaky, pojmy, skládá za sebe. Tím to končí. Teď se těch pár tisíc jen naučit a člověk si může přečíst noviny bez potřeby znát nějaká otravná gramatická pravidla.
Japonština naopak pro vyjadřování vztahů mezi pojmy používající koncovek a partikulí (velmi oblíbených u všech cizinců snažících se tento jazyk naučit), zná slova ohebná, je tudíž je jazykem flexivním. Tím při aplikaci čínského písma vznikl první problém.
Se znaky navíc z Číny byla dovážena také jejich výslovnost (ta byla rázem značně pojaponštěna). Díky tomu má znak zpravidla dvě možnosti čtení: onjomi - původu čínského, tedy čtení sinojaponské, a kunjomi - původně japonského, tedy čtení japonské. Někdy je těžké rozeznat, které je které, ale s větší pravděpodobnosti uvidíte kunjomi stát o samotě, nejlépe s koncovkou psanou hiraganou, a onjomi ve složeninách.
Jenže různé znaky byly přiváženy v různé době (zde je řeč o různých staletích) a z různých koutů Číny (řeč je o koutech s vzájemně nesrozumitelnými jazyky). A tak je možné, že kromě čtení jednoho kunjomi může mít několik různých čtení onjomi. Víceré čtení kunjomi je sice možné taky, ale to je mnohem méně časté.
Obě čtení se používají v běžném jazyce. Jen často, je-li na výběr mezi výrazem složeným ze znaků čtených onjomi a "jednoduššími" výrazy s kunjomi základem ve stejném významu, zvolte onjomi, chcete-li znít sečtěleji.
Tím nastává první problém pro nebohého studenta japonštiny. Na druhou stranu to je jev fascinující, když si uvědomíte, že Japonci při zápisu vlastního jazyka přemýšlejí v symbolech.
Vraťme se ale k tomu, jak se řešil problém zápisu gramatiky řeči písmem, které přijal z jiné řeči, se kterou jinak nemá společného nic. Bylo zapotřebí přijít na způsob, jakým zapsat měnící se koncovky sloves a přídavných jmen a partikule, kterými se v japonštině spojuje vše. Po pokusech vyřešit to psaním původních čínských znaků ale japonští učenci přišli s lepším nápadem. Vymyslet písmo, které by zapisovalo výslovnost bez ohledu na význam, tím pádem by mohlo vyjadřovat gramatické funkce. Tak se narodila hiragana. Vyjadřuje to, čemu v evropských jazycích říkáme slabiky a vznikla zjednodušením některých čínských znaků.
Druhým hláskovým písmem, taktéž vzniklým v období Heian, byla katakana. Snad jej vynalezli na počátku této éry buddhističtí mniši. Stejně jako hiragana byla vytvořena zjednodušením několika znaků kanji.
Dnes se tato dvě písma společně s čínskými znaky kanji používají obě. Hiragana v knihách pro děti, která se základních 2000 znaků učí v prvních 9-ti letech školní docházky a pro vyjádření gramatických jevů a ustálených frází (typu こんにちは、おはよう、ありがとう atp.), zatímco katakana se používá pro zápis slov cizího původu anebo pro zdůraznění něčeho, co by bylo jinak psáno hiraganou či kanji, například v reklamách.
Tím bychom měli probraný vznik. Nyní vás možná napadá, proč, když tedy vymysleli dvě písma, na míru šitá japonštině, od té změti znaků už dávno neupustili a nerozhodli se tak pro mnohem přímočařejší řešení jak to učinili Korejci a později i Vietnamci. Latinka, romanji (romandži), je v každodenním japonském životě používána taky, ale ta by vlastně nic nevyřešila, stejně jako jakýkoliv jiný přechod na fonetické písmo.
Napíšete-li kanou (tj hiraganou či katakanou) text, vyjde vám z toho řada slabik, ve které nepoznáte hlavu ani patu, kde končí slovo, kde začíná a hlavně, co které slovo znamená. Čínština je jazyk tónový, tzn. význam slova vyjadřujete intonací dané slabiky. Tato funkce výslovnosti je v japonštině značně omezena, a tak jednoduše mnoho importovaných výrazů zní docela stejně. Kdyby je nebylo možné zapsat znakem, ani Japonci by nepoznali, o jaký výraz se jedná. Nemluvě o nekonečných možnostech složenin, které by v hiraganě nedávaly smysl pražádný.
Japonci samotní s tím problém nemají. Nepotýkali se s negramotností jako Číňani, kteří si písmo za účelem srozumitelnosto zjednodušili.
Kdysi jsem v nějakém televizním dokumentu slyšel, že když Číňan a Japonec budou na sebe mluvit, nebudou si rozumět, napíšou-li si to, pochopí se. To je pravda jen částečně. Ano, shodných znaků je mnoho. Je ale zapotřebí vzít v potaz, že znaky v obou zemích od dob prvních křížových výprav v Evropě prošly vývojem a to většinou různým. Navíc to jsou jazyky zcela odlišné, a tak i logika, kterými se výrazy za sebe skládají, je často naprosto jiná. Takže možná pochopí, z jakých výrazů se věta skládá. Jenže vzhledem k tomu, že je ve svém jazyce takto neskládají, nemusí větě porozumět. Další věcí je zjednodušení, které v Číně provedl Mao. Některé znaky jsou "zjednodušené" k nepoznání.
Stejně tak ovšem některé znaky používané v japonštině jsou zjednodušené tak, že by Číňan nemusel pochopit, oč se jedná. Těch zjednodušených je ale v Japonsku mnohem méně než v ČLR. Zbytek čínsky mluvícího světa zjednodušení navíc nepřijal, a tak používají nadále ty tradiční.
Japonština je ve svém zápisu poměrně vlídná vůči cizincům snažící se ji naučit. Díky tom, že hiraganou doopravdy vše zapsat lze (to, že se takovýto zápis v praxi nepoužívá, je věc další), znamená, že se student může věnovat učení se struktury jazyka, gramatice a sbírat slovní zásobu dříve, než si začne lámat hlavu s radikály a pořadím tahů. Poznal jsem mnoho cizinců, kteří dál nedošli a kanji se nikdy doopravdy nenaučili. Ten, kdo se do toho dá, bude kromě radosti z vlastního pokroku časem odměněn tím, že pochopí jeden z nejdůmyslnějších systémů zápisu jazyka na světě.
