Tak jste se rozdhodli začít. Prokousáváte se hiraganou a začínáte se učit základní konverzaci. Už zpočátku se vám ale začne motat hlava z počtu zájmen lišících se nejen podle pohlaví ale také podle příležitosti a zdvořilosti. Anebo si myslíte, že se vám z toho hlava nemotá a že to je přece dost jasné. Nechci nikomu kazit radost, ale trvá dlouho než to je jasné úplně.
Používání zájmen v japonštině je, jako všechno ostatní,zcela jiné, než jaké známe z evropských jazyků. Dobrá, my Češi máme výhodu oproti třeba chudákům Angličanům, že rozlišujeme tykání a vykání, a tak nám nepřijde zvláštní říkat někomu jinak jenom kvůli tomu, že je starší nebo že se s ním pořádně neznám. Taky si dokážeme narozdíl od těch Anglánů stejně jako ale třeba i Němců představit, že se ve větě neobjeví podmět (Přišel jsem, viděl jsem atd.). Japonština pro nás ale má nachystaných překvapení a chytáků několik. Zde je přehled zájmen a oslovení. U těch, u kterých se běžně používá kanji, píšu i kanji.
わたくし/私/watakuši: Velmi formální. Jako cizinec je použijete tak akorát, když budete poprvé jednat s vysoce postavenými zástupci Hondy, Mitsubishi nebo Sony.
わたし/私/wataši: Poměrně formální, ale používané mnohem více než předešlé. Setkáte se s ním při studiu japonštiny jako s prvním a nikdy jim nic nepokazíte. Leda jako cizinec budete znít, inu, jako cizinec. Nikdo vám nebude zazlívat, že nerozlišujete nuance chlapáctví a neformálnosti. (A ano, vím, kanji je stejné jako u předešlého.)
あたし/ataši: Neformální ženské. Docela obvyklé, ale vzhledem k tomu, že Japonky mluví celkově zdvořileji než Japonci, uslyšíte wataši z úst ženských skoro stejně často jako ataši. Jen při příležitostech formálnějších (práce, jednání, rozhovor s neznámými dospělými nebo staršími lidmi) se nepoužívá. Muži jej nepoužívají NIKDY!
ぼく/僕/boku: Neformální mužské. Všeobecně se tvrdí, že tak o sobě mluví malí chlapci a mladí muži. Slyšel jsem ale i muže ve středních letech takto se o sobě vyjadřovat. Nehodí se pro příležitosti formální, ale není nijak hrubé nebo nezdvořilé jej jako mladý muž použít v komunikaci s vrstevníky. Mladými muži je také používané hodně v komunikaci se staršími osobami na neformální úrovni. Asi tím lze i přes neformálnost situace (izakaja, onsen) vyjádřit věkový rozdíl. V dnešní době uslyšíte boku i z úst Japonky, většinou zpívajících.
おれ/俺/ore: Neformální mužské. Ještě méně formální a „mužnější“ než boku. Obvyklé v neformální konverzaci, jako adept japonštiny bych s ním ale zacházel obezřetně. Jistě lze praxí leccos odpozorovat, ale ze začátku (tzn. než si člověk můžu být téměř 100% jistý, že jedná správně) asi je lepší znít jako cizinec, fakt, který zapřít nelze od pohledu, než jako někdo, kdo to moc hrotí a snaží se znít jako chlapák.
あなた/anata: Nejformálnější, ale přitom univerzální oslovení. Nepokazíte jím nikdy nic.
きみ/君/kimi: Oslovují se tak lidé společensky na nižší úrovně (např. šéf tak oslovuje své podřízené), oslovují se tak vzájemně děti a partneři (viz texty japonských milostných písní).
おまえ/お前/omae: Podobně tak jako kimi tak oslovují lidé společensky výše postavení ty, co jsou na společenském žebříčku níže. Tradičně tak oslovují manželé manželky, matky děti, učitelé žáky. Nicméně vyjadřuje nadřazenost velmi jasně a v nesprávném kontextu může vyznít arogantně. Když jej jako cizinec nikdy nevyslovíte, nic se nestane.
あんた/anta: Ženské oslovení. Neformální, používané hlavně pro rodinné příslušníky.
Je velmi důležité uvědomit si, že Japonci osobní zájmena jako taková v druhé osobě moc nepoužívají. Je mnohem běžnější použít jméno osoby, se kterou mluvíte (např.: 山田さんは元気ですか？/Daří se vám dobře, pane Yamado?) a to jak v konverzaci neformální tak formální. Možností je také namísto jména použít oslovení jako například 先生/sensei/učitel, doktor, 先輩/senpai/člověk výše postavený v práci, ve škole, 社長/šačó/ředitel firmy atd.
かれ/彼/kare: On.
かのじょ/彼女/kanodžo: Ona
Ano, tohle je tak jednoduché. Japonština navíc nezná střední rod (i když o rodech jako takových vlastně stejně řeč být nemůže). Zde ale platí dvojnásob to, co byl řečeno u druhé osoby. Když mluvíte o někom v třetí osobě, v drtivé většině případů použijete jméno nebo oslovení. Je pravda, že bez kontextu takto nerozpoznáte, mluví-li daný člověk k někomu nebo o někom, ale tak to v japonštině holt chodí. Taky lze použít この/その/あの人 – kono/sono/ano hito – tento, tamten, onen člověk, tam, kde bychom my použili ukazovacího nebo osobního zájmena. Zdvořilejší obdobou toho samého je この/その/あの方-kono/sono/ano kata. Význam zůstává stejný, jen je tento výraz používán v mnohem formálnějším styku. Ukazovací zájmena se používají často tam, kde my bychom použili zájmena pro věc neživotnou: これ/kore/toto, それ/sore/tamto, あれ/are/ono. I zde ale Japonci dávají přednost přímému pojmenování věci.
Tvoří se přidáním tak málo používaných koncovek pro množné číslo (-たち/達/-tači nebo-ら/ra) k zájmenu vyjadřujícím já, s pravidly stejnými jako v jednotném čísle, takže:
わたくしたち/私たち/watakušitači
わたしたち/私たち/watašitači
ぼくたち/僕たち/bokutači
ぼくら/僕ら//bokura
おれたち/俺たち/oretači
おれら/俺ら/orera
あたしたち/atašitači
Ještě k nim přibývá tvar われわれ/我々/wareware vytvořený zdvojením zastaralého われ/ware znamenajícím já. Jedná se o poměrně formální výraz.
Platí to samé jako u zájmena my, takže:
あなたたち/anatatači
きみたち/君たち/kimitači
きみら/君ら/kimira
おまえたち/お前たち/omaetači
おまえら/お前ら/omaera
あんたたち/antatači
I zde ovšem přibývá jedno velmi uctivé, formální: あなたがた/anatagata. Používá se například v proslovech nebo oslovení skupiny velmi vážených obchodních partnerů či nadřízených.
Opět stejné, takže:
かれたち/彼たち/karetači
かれら/彼ら/karera
かのじょたち/彼女たち/kanodžotači
かのじょら/彼女ら/kanodžora.
Na závěr znovu připomínám, že se v japonštině osobní zájmena používají mnohem méně než je tomu v evropských jazycích. Místo nich se používají jména či přízviska lidí.
Ve výčtu jsem vynechal hovorové うち/uči, které znamená dům, domov a lze jej také přeložit jako my, např. うちの犬/uči no inu – náš pes. Nejedná se ale o zájmeno jako takové.
Také se zájmena かれ /彼/kare a かのじょ/彼女/kanodžo používají ve významu přítel či přítelkyně, i když se nejspíše pro přítele setkáte častěji s výrazem かれし/彼氏/kareši.
Nejvíce se toho člověk samozřejmě naučí, bude-li pozorně sledovat, jak mluví rodilí mluvčí. V jazyce, který je od základu tak odlišný od čehokoliv známého, to je nejlepší a nejjistější způsob. Obecně platí pravidlo, že je lepší být příliš slušný než, byť pouze vlastní nevědomostí nebo ještě ne dokonalým citem pro situaci, působit jako hulvát.
