Náboženství Japonska - troška historie

05.09.2011 / Taro / 127  

Se vším v zemi vycházejícího slunce to je složité. Japonci se "rodí jako šintoisté, žení a vdávají jako křesťané a umírají jako buddhisté", tak jednou shrnul náboženské cítění ve své nynější domovině v Japonsku žijící Čech. Jedná se o docela výstižnou odpověď na často otázku: "Jaké je v Japonsku náboženství?" Je to, stejně jako mnoho věcí v této zemi, na delší povídání. Japonci si na -ismy moc nepotrpí, a tak se zvyklosti z různých náboženství prolínají nebo střídají někdy doslova podle roční doby. V tomto článku se dočtete, jak náboženství do Japonska přicházela, co japonské společnosti přinesla a jak to s náboženstvím mají v této zemi dnes.

Původním japonským náboženstvím byl šintoismus. Vlastně se zprvu nejednalo o náboženství jako takové ale spíše o uctívání různých bohů a bůžků. Vychází z něj mimo jiné víra v božský původ císařského trůnu. Věc, která se oficiálně dodnes nezměnila. Také šintó dalo základ důrazu, který Japonci kladou na rodinu a život ve společenství. Ačkoliv byl do Japonska s čínským vlivem importován konfucianismus stejně jako buddhismus, nikdy šintoismus z Japonska nezmizel, chrámy "džindža" stále stojí a k bohům se na Nový rok všichni modlit chodí.

Vlivy z asijského kontinentu cca od 3. století přinášeli nejen imigranti, kteří prchali před často nepříznivými podmínkami válčících dynastií a království, ale byl zaváděn Japonci samotnými. Japonsko přijalo čínský model fungování státu společně s konfucianismem. Ten opět není náboženství jako takové, ale spíše kodex, podle které se řídí politická organizace státu a díky kterému se systematizovaly morální zásady. Také klade důraz na loajalitu. To vše je dodnes v japonské společnosti dosti viditelné.

Foto: Uomo del Monte

Konfucianismem samozřejmě čínský náboženský vliv zdaleka nekončí. Kromě taoismu byl do Japonska dále "importován" původně indický buddhismus, dlouho dominantní náboženství Japonska. Princ Šóhoku, který v 7. století sjednotil Japonsko a vytvořil ústavu podle čínského vzoru, vysvětlil funkci náboženství v Japonsku jako "kořeny, kmen a větve, květiny a plody". Kořeny myslel šintoismus, na jehož základech japonská společnost, její náboženské cítění a víra (například v božský původ císařské rodiny) stojí. Kmenem a větvemi konfucianismus, který dává řád státnímu aparátu a společnosti jako takové. V neposlední řadě květiny a plody představoval buddhismus uspokojením potřeb lidí pro poznávání a hledání transcendentální, nadsmyslové zkušenosti. Dával náboženskému životu formu, obřadnost ale i možnost rozjímání a meditace. Japonci přejali sice učení mahájány, ale jak je jejich dobrým zvykem, přetvořili si ji k obrazu svému, nerealističnost a nepochopitelnost zavedli do extrému a dali tak vzniknout unikátnímu zen buddhismu (pozn. název těchto stránek s ním nijak nesouvisí).

Ačkoliv se náboženské nepokoje podobné těm evropským či blízkovýchodním v Japonsku vcelku nekonaly, ke sporům docházelo. V 15. až 16. století, období tzv. "válčících států", Sengoku, často právě mezi sebou válčily různé buddhistické sekty. Portugalci ve svých expanzivních snahách vysílali své misionáře i do Japonska. Tehdejší Evropané, kam přišli, tam čekali tlupy "divochů", které budou muset naučit kromě náboženství i jíst příborem a měnit si prádlo (měli-li nějaké). V Japonsku se jim ale zprvu moc nedařilo. Místní nechovali vůbec žádnou úctu k těm zarostlým hromotlukům, kteří jí rukama, neumí pořádně sedět a neví vůbec nic o etiketě (klanění snad ani nikdy neviděli, alespoň ne to správné). Přesto se portugalským misionářům podařilo obrátit na katolickou víru mnoho oveček na ostrově Kjúšú. Jejich působení nicméně nemělo moc dlouhého trvání, neboť s nástupem Šóguna a tím sjednocením Japonska přestali misionáři být tolerováni, mnoho jich bylo demonstrativně popraveno a příznivci této víry byli pronásledováni. Křesťanství z Japonska prakticky zmizelo a v 30. letech 17. století, kdy začalo více než dvousetleté období uzavření vůči jakýmkoliv cizím vlivům, během kterého byl zcela upřednostňován buddhismus.

Situace se změnila v polovině 19. století, kdy se Japonsko západnímu vlivu znovu otevřelo a od roku 1868, kdy začalo období Meidži, západní vlivy bezmezně přijímalo. S nimi si do Země vycházejícího slunce kromě západních vojenských uniforem, expanzivní politiky a vídeňských valčíků našlo opět cestu i křesťanství.

Dnes v Japonsku po boku fungují šintoismus, buddhismus i křesťanství. Spíše než praktikování náboženství jako takových jsou vidět vlivy náboženství samozřejmě na fungování společnosti a myšlení lidí, ale také na zvyklostech. Mladí Japonci slaví Vánoce, stejně tak ale jsou největším letním svátkem buddhistický Obon, na Nový rok Japonci chodí vzdávat úctu bohům a bůžkům do šintoistického chrámu.

   
Taro

Přidat nový komentář
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je zenbu.cz, podléhá licenci Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International.