Haruki Murakami - Jako naivní snílek

18.04.2012 / Peter / 132  

Toto je překlad projevu Haruki Murakamiho z anglické verze jako příspěvěk do společného usílí šíření jeho myšlenek o událostech kolem zemětřesení v Tohoku.

Jako naivní snílek

Projev Haruki Murakamiho při převzetí ceny Premi Internacional Catalunya za rok 2011

V Barceloně jsem byl naposledy na jaře před dvěma lety. Zúčastnil jsem se zde autogramiády svých knih a překvapilo mne, kolik čtenářů stálo frontu na můj podpis. Podepsat se jim všem mi zabralo více jak hodinu a půl, protože mnoho čtenářek mě chtělo políbit. To celé trvalo poměrně dlouho.

Zúčastnil jsem se autogramiád v mnoha jiných městech po celém světě, ale jen v Barceloně se našly ženy, které mne chtěly líbat. Už jen proto na mě Barcelona zapůsobila jako neobvyklé místo. Jsem velmi rád, že jsem opět zde v tomto nádherném městě s bohatou historií a úžasnou kulturou.

Ale je mi líto, že dnes budu muset mluvit o něčem závažnějším, než jsou polibky.

Jak jistě víte, 11. března v 14:46 zasáhlo severovýchodní část Japonska obrovské zemětřesení. Síla tohoto zemětřesení byla tak velká, že zrychlila pohyb Země kolem své osy a zkrátila tím den o 1,8 miliontin sekundy.

Škody způsobené samotným zemětřesením byly samy poměrně rozsáhlé, ale tsunami vyvolaná zemětřesením způsobila mnohem větší zkázu. Na některých místech dosahovala vlna výšky až 39 metrů. Ani desáté patro obyčejných budov by neposkytlo ochranu těm, kteří se ocitli v cestě této obrovské vlně. Lidé žijící blízko pobřeží neměli vůbec čas na útěk a tak jich kolem 24 000 přišlo o život – z toho asi 9 000 je stále nezvěstných.

Velká vlna, která prorazila zátarasy, je odnesla pryč, a dosud se nám nepodařilo najít jejich těla. Mnoho z nich se nejspíš ztratilo v ledových hlubinách moře. Když se nad tím zamyslím a představím si, že i já sám jsem mohl čelit tak hroznému osudu, sevře se mi hruď. Mnoho přeživších ztratilo své rodiny, přátele, obydlí, majetek, komunity a samotné základy svých životů.
Celé vesnice byly zcela zničeny. Mnoho lidí tak ztratilo veškerou naději na život.

Myslím si, že být Japoncem znaména žít s přírodními katastrofami. Od léta do podzimu prochází přes velkou část Japonska tajfuny. Každý rok způsobí rozsáhlé škody a zmaří mnoho životů. Ve všech regionech je mnoho aktivních sopek. A samozřejmě je zde i mnoho zemětřesení. Japonsko se dosti nešťastně nachází současně na čtyřech tektonických deskách východního cípu asijského kontinentu. Je to, jako bychom bydleli na samém hnízdě zemětřesení.

Umíme předvídat čas příchodu a trasy velkých i malých tajfunů, ale neumíme předpovědět kdy a kde dojde k zemětřesení.
Jediné, co víme, je, že toto nebylo poslední velké zemětřesení, a že k dalšímu zcela jistě dojde v blízké budoucnosti. Mnozí odborníci předpovídají, že další zemětřesení o síle 8 stupňů magnituda udeří v Tokiu v horizontu dvaceti až třiceti let. Může se to stát za deset let, nebo může zemětřesení přijít zítra odpoledne. Nikdo nemůže ani s nejmenší jistotou předvídat rozsah škod v případě, že by zemětřesení ve vnitrozemí udeřilo na tak hustě zalidněné město, jakým je právě Tokio.

Navzdory této skutečnosti prožívá jen v tokijské oblasti své “obyčejné” životy 13 miliónů lidí. Dojíždějí do svých kanceláří přeplněnými vlaky a pracují v mrakodrapech. Dokonce ani po tomto zemětřesení jsem zatím neslyšel, že by se počet obyvatel Tokia začal snižovat.

Proč? Můžete se ptát. Jak může tolik lidí i nadále žít své životy na tak strašném místě? Nezblázní se strachy?

V japonštině máme slovo “mujo (無常)”. Znamená, že vše je pomíjivé. Všechno zrozené do tohoto světa se mění a nakonec zmizí.
Neexistuje nic, co by se dalo považovat za trvalé nebo neměnné. Tento pohled na svět je odvozen z buddhismu, ale samotná podstata “mujo” je do japonské duše vpálena za hranice náboženského kontextu, neboť má kořeny  ve společném etnickém povědomí z prastarých dob.

Myšlenka, že všechny věci jsou pomíjivé, je výrazem odevzdání. Věříme, že neexistuje žádný důvod jít proti přírodě. Naopak, Japonci našli v tomto odevzdání pozitivní vyjádření krásy.

Uvažujeme-li na příklad přírodu, tak obdivujeme třešňové květy na jaře, světlušky v létě a červené listy na podzim. Pro nás je přirozené je se zaujetím pozorovat, hromadně a tradičně. Během jednotlivých období je obtížné najít volný hotelový pokoj v blízkosti nejvyhlášenějších míst kde kvetou třešně, objevují se světlušky, nebo se červenají listy, protože taková místa se bez vyjímky hemží návštěvníky.

Proč tomu tak je?

Odpověď můžete najít ve skutečnosti, že květy třešní, světlušky i červené listy ztrácí velmi záhy svoji krásu. A my cestujeme zdaleka jen proto, abychom tento překrásný okamžik zažili. A určitým způsobem nás uklidní, pokud se přesvědčíme, že nejsou jen nádherné, ale že už začínají padat k zemi, kde ztrácejí svá malá světla či živé barvy. Nacházíme duševní pohodu ve skutečnosti, že vrcholu krásy bylo dosaženo a již začíná blednout.

Nevím, jestli přírodní katastrofy ovlivnily tento způsob myšlení. Nicméně jsem si jistý, že v určitém smyslu jsme schopni společně překonat po sobě jdoucí přírodní katastrofy a smířit se s nevyhnutelným právě díky tomuto způsobu myšlení. Možná i tyto zážitky utvořily náš pohled na krásu.

Drtivá většina Japonců byla tímto zemětřesením hluboce šokována. I když můžeme být na zemětřesení zvyklí, nebyli jsme se dosud schopni smířit s měřítkem, ve kterém zkáza přichází. Cítíme bezmoc a obavy o budoucnost naší země.

Nakonec ale sebereme nezbytnou duševní energii, dáme se dohromady a vše obnovíme. Co se tohoto týká, nemám vážnějších pochyb.

Tímto způsobem jsme po celou dobu našich dlouhých dějin byli schopni přežít. A tak ani teď určitě nezůstaneme ohromeni a v šoku napořád. Rozbité domy lze opravit, poškozené silnice obnovit.

Dá se říct, že žijeme na planetě Zemi jako nezvaní hosté.Nikdy nás nežádala o to, abychom na ní žili. Pokud se trochu zatřese, nemůžeme si stěžovat, protože občasné otřesy patří prostě k jejímu přirozenému chování. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme žít s přírodou.

To, o čem tady chci mluvit, je něco zcela odlišného od budov či silnic, které je možno postavit znovu; spíše chci mluvit o věcech, které se tak snadno opravit nedají, jako morálka a hodnoty. Takovéto věci nejsou hmatatelné. Jsou-li jednou narušeny, je jejich obnova obtížná, neboť jí není možné dosáhnout stroji, prací či materiály.

To, o čem tady mluvím, je atomová elektrárna Fukušima.

Jak asi víte, nejméně tři ze šesti reaktorů poškozených zemětřesením a tsunami nebyly ještě uvedeny do původního stavu a nadále z nich uniká radiace do okolí. Došlo k roztavení jader reaktorů a okolní půda byla kontaminována. Voda, která nejspíš obsah0vala vysokou úroveň radiace, se rozptýlila do pobřežních vod a vítr roznáší radiaci do vzdálenějších míst.

Stovky tisíc lidí bylo nuceno evakuovat se ze svých domovů. Farmy, ranče, továrny, obchodní centra a přístavy jsou teď osiřelé, neboť je všichni byli nuceni opustit. Ti, kteří v nich žili, se už možná nebudou moci vůbec kdy vrátit. Velmi mne rmoutí, když musím říct, že následky tohoto incidentu nejsou omezeny jen na Japonsko, ale dojde kjejich rozšíření i do okolních zemí.

Důvod, proč se tato tragická událost stala, je víceméně jasný. Lidé, kteří tuto atomovou elektrárnu stavěli, si nedokázali představit, že by ji mohla ohrozit tak velká vlna tsunami. Někteří odborníci poukazovali na to, že tsunami podobné výšky už tento region v minulosti zasáhly a naléhali na to, aby došlo k přepracování bezpečnostních opatření.

Elektrárenské společnosti je ale ignorovaly. Coby komerční subjekty nechtěly tyto společnosti investovat obrovské sumy do příprav na takovou tsunami, která se vyskytne jen jednou za několik stovek let.

Zdá se, že vláda, která má zajišťovat co nejpřísnější bezpečnostní a ochranná opatření pro atomové elektrárny, tyto bezpečnostní standardy zmírnila, aby tak mohla propagovat atomovou energii.
Mělo by dojít k prošetření této situace, a budou-li nalezeny chyby, je třeba je napravit Stovky tisíc lidí byly nuceny opustit své domovy a viděly své životy, jak se převrací naruby. Kvůli tomu se hněváme; takový hněv je jedině přirozený.

Japonci se z určitého důvodu rozhněvají jen zřídka. Umíme být trpěliví, ale neumíme příliš dobře dávat najevo svou zlost. V tomto ohledu jsme určitě rozdílní od obyvatel Barcelony. Ale tentokrát se i obyvatelé Japonska opravdu rozzlobili.

Současně musíme být kritičtí i sami k sobě, pokud jsme doteď tolerovali a schvalovali existenci těchto zkažených systémů a dopustili, aby se udržely.

Není možné tuto nehodu oddělit od naší morálky a hodnot.

Jak víte, my, obyvatelé Japonska jsme jako jediní zažili na vlastní kůži atomové útoky. V srpnu roku 1945 americká vojenská letadla shodila atomové bomby na dvě velká města, Hirošimu a Nagasaki, což mělo za následek smrt více než 200 000 lidí. Většina obětí byly neozbrojení, obyčejní lidé. Teď ale není správná chvíle pro přemítání o správnosti a nesprávnosti této události.

To, na co chci poukázat, není jen oněch 200 000 mrtvých, kteří zemřeli bezprostředně po atomovém bombardování, ale také na to, že mnoho přeživších následně zemřelo na následky radioaktivního ozáření v průběhu dalších let. Bylo to právě utrpení těchto obětí, které ukázalo strašnou ničivost, kterou radioaktivita přináší světu a do životů obyčejných lidí.

Po druhé světové válce jsme měli dva základní cíle. Prvním byla ekonomická obnova, druhým zřeknutí se války. Měli jsme se vzdát ozbrojených sil, dorůst do větší prosperity a sledovat mírové zájmy. Tyto myšlenky se staly novou politikou poválečného Japonska.

Následující slova jsou vytesána na památníku obětem atomové bomby v Hirošimě:

„Odpočívejte v pokoji, neboť tato chyba se již nebude opakovat.“

To jsou vskutku vznešená slova, která uznávají, že jsme ve skutečnosti jak obětmi, tak i pachateli. To je pravda i pokud jde o atomovou energii.
Dokud nás bude ohrožovat síla atomové energie, jsme všichni obětmi. Nehledě na to jsme tuto sílu uvolnili a následně nebyli schopni sami sobě zabránit ji použít – jsme proto i viníky.

66 let po atomovém bombardování teď již tři měsíce vypouští radioaktivitu reaktory z Fukušimy, zamořují půdu, oceán a okolní vzduch. Nikdo neví jak a kdy to budeme schopni zastavit. Toto je druhý zdroj zkázy způsobený atomovou energií v Japonsku, ale tentokrát nikdo neshodil žádnou atomovou bombu. My, obyvatelé Japonska, jsme si sami vydláždili cestu k této tragédii, a to tím, že jsme učinili smrtící chyby a přispěli ke zničení naší vlastní země a životů.

Proč se tak stalo? Co se stalo s našim odmítnutím atomové energie po druhé světové válce? Co překazilo náš cíl mít mírumilovnou a prosperující společnost, kterou jsme tak usilovně budovali?

Důvod je jednoduchý. Je jím “efektivita”.

Elektrárenské společnosti trvaly na tom, že atomové elektrárny nabízí úsporný systém na výrobu energie. Jinými slovy, byl to systém, ze kterého mohly mít zisk. Japonská vláda pochybovala o stabilitě ropných zásob, především od doby ropné krize, a učinila z atomové energie národní politiku.
Elektrárenské společnosti použily obrovské sumy peněz na propagaci, díky čemuž se jim podařilo uplatit média, aby naočkovala japonský lid iluzí, že výroba atomové energie je zcela bezpečná.

Než jsme se nadáli, tak se 30% elektrické energie vyrabělo v atomových elektrárnách. Japonsko, malé souostroví často postihované zemětřesením, se tak stalo třetí největší zemí ve výrobě elektrické energie v atomových elektrárnách, aniž by si Japonci vůbec uvědomili, co se děje.

Dospěli jsme do bodu, ze kterého již není návratu. Skutek byl dokonán. Ti, kteří váhali nad výrobou atomové energie, nyní museli čelit hrůzu nahánějící otázce, “Byli byste raději, kdyby docházelo k výpadkům energie?” Obyvatelé Japonska uvěřili, že se nevyhnutelně musí spolehnout na atomovu energii. Být přece bez klimatizace během horkého a dusného japonského léta je podobno mučení. Proto ten, kdo neskrýval své pochybnosti o atomové energii, dostal nálepku “naivní a snílek”

A tak jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Atomové elektrárny, které měly být úsporné, nám teď dávají vidinu pekla. To je realita dneška.

Takzvaná “realita”, kterou hlásali ti, kteří propagovali atomovou energii, nemá s opravdovou realitou nic společného. Nejde o nic víc než povrchní “pohodlí”, co si jejich chybné uvažování spletlo s realitou jako takovou.

Tato situace předznamenala zhroucení mýtů o japonské technologické nadvládě, na kterou byli Japonci tak hrdí. Krom toho to, že jsme připustili existenci této překroucené logiky, představuje i porážku stávající japonské morálky a hodnot. Obviňujeme nyní elektrárenské společnosti a naši vládu, což je správné a nezbytné. Ale současně musíme ukázat prstem i na sebe. My jsme zároveň oběti i pachatelé, a musíme tuto skutečnost brát vážně. Jestliže tak neučiníme, uděláme stejnou chybu znovu.

„Odpočívejte v pokoji, neboť tato chyba se již nebude opakovat.“

Tato slova si musíme vzít k srdci.

Dr. Robert Oppenheimer, který stál v čele vývoje atomové bomby, byl zděšen rozsahem škod způsobených atomovými útoky v Hirošimě a Nagasaki. Jednou řekl prezidentovi Trumanovi: “Pane prezidente, na mých rukou je krev.”

Truman vzal z kapsy čistý a úhledně složený kapesník a řekl: “Tak si je utřete.”

Samozřejmě, že na celém světě neexistuje čistý kapesník tak velký, aby do něj bylo možné utřít tolik krve.

My, Japonci, jsme měli vytrvat ve svém “Ne” atomové energii. O tom jsem přesvědčen.

Měli jsme pracovat na vývoji alternativních zdrojů energie jakožto náhrady za atomovou energii na celonárodní úrovni, sklidit plody veškerých tehdy existujících technologií, vědomostí a sociálního kapitálu. I kdyby se nám lidé na celém světě vysmívali a říkali: “Atomová energie je nejefektivnější způsob výroby energie a Japonci jsou opravdu hloupí, že ji nepoužívají”, měli jsme si uchovat odpor k atomové energii, který započal naší zkušeností s atomovými zbraněmi.

Měli jsme vývoj neatomové výroby energie učinit základním kamenem naší poválečné politiky. Tak jsme měli převzít naši společnou odpovědnost za oběti v Hirošimě a Nagasaki. V Japonsku jsme potřebovali silnou morálku, silné hodnoty a silné společenské sdělení. To mohla být šance pro japonský lid tomuto světu skutečně něco dát. Odmítli jsme jít touto důležitou cestou a raději jsme se vydali kratší cestou “efektivity”, abychom tak podpořili náš rychlý ekonomický vývoj.

Jak jsem již zmínil dříve, můžeme překonat škody způsobené přírodními katastrofami, jakkoli hrozné a rozsáhlé mohou být. A někdy náš duch tímto procesem zesílí a stane se moudřejším. Toto je zcela jistě něco, čeho můžeme dosáhnout.

Oprava rozbořených silnic a budov je prací pro odborníky, ale povinností každého z nás je obnovit naši poškozenou morálku a hodnoty. Můžeme začít truchlením za ty, kteří zemřeli; tím, že se postaráme o oběti této katastrofy; dále podporou naší přirozené touhy nedopustit, aby jejich bolest a utrpení vešly vniveč. Tyto aktivity na sebe vezmou podobu pečlivě naplánované, tiché a důsledné snahy. Je naší povinností spojit své síly k tomuto cíli stejně, jako to dělají obyvatelé vesnice, kteří jdou společně jednoho slunného jarního odpoledne pracovat na pole, aby zaseli. Všichni jednomyslně dělají to, co je v jejich silách.

My, spisovatelé z povolání, zběhlí v používání slov, také pozitivně přispíváme k naplnění tohoto velkého společného úkolu. Musíme spojit novou morálku a hodnoty s novými slovy, a vytvořit tak nové příběhy plné života. Potom budeme schopni tyto příběhy sdílet. Budou mít rytmus, který bude povzbuzovat lidi, stejně jako písně, které si vesničané zpívají během setby. Znovu jsme postavili Japonsko, zcela zničené druhou světovou válkou. Teď se musíme znovu vrátit na stejnou startovní pozici.

Jak jsem zmínil na začátku tohoto proslovu, žijeme v měnícím se a pomíjivém světě “mujo (無常)”. Vše živé se mění a nakonec se vytratí. Lidské bytosti jsou bezmocné tváří v tvář jim nadřazených sil přírody. Pochopení pomíjivého je jednou ze základních koncepcí japonské kultury. I když respektujeme skutečnost, že všechny věci jsou prchavé a chápeme, že žijeme v křehkém a nejistém světě, jsme zároveň obdařeni jak tichou vůlí ží,t tak i pozitivním myšlením.

Jsem hrdý na to, že moje dílo je katalánským lidem tolik ceněno, a že jsem obdržel toto prestižní ocenění. Žijeme velmi daleko od sebe a mluvíme odlišnými jazyky. Naše kultury jsou rozdílné. Ale současně jsme obyvateli tohoto světa, kteří sdílí stejné problémy, radost a smutek. Proto byly příběhy napsané japonským autorem přeloženy do katalánštiny a Kataláncí je přijali.
Jsem šťastný, že s vámi mohu tyto příběhy sdílet. Snění je každodenní činností spisovatelů, ale sdílet naše sny je pro nás ještě důležitějším úkolem. Nemůžeme být spisovatelé bez tohoto pocitu sdílení.

Vím, že katalánský lid překonal mnohá protivenství a přitom žil naplno a udržel si bohatou kulturu napříč svými dějinami. Věřím, že můžeme sdílet mnoho věcí.

Jak úžasné by bylo, kdybychom v Japonsku a Katalánsku mohli společně postavit domov “naivních snílků” a vytvořit “společenství ducha”, které by přesahovalo hranice  jak národů, tak i kultur. Věřím, že by to byl počátek našeho znovuzrození, jelikož oba naše národy v posledních letech zažily mnoho přírodních katastrof a bezohledných teroristických činů. Nesmíme se bát snít. Nikdy jsme oněm šíleným psům jménem “efektivita” a “pohodlí” neměli dovolit, aby nás dostihly. Musíme být “ naivní snílci”, kteří s vervou kráčí kupředu. Lidé zemřou a zmizí, ale lidskost zůstane, a bude docházet k její neustálé obrodě. V tuto sílu musíme věřit především.

Závěrem chci říci, že daruji toto finanční ocenění obětem zemětřesení a nehody naší atomové elektrárny. Jsem velice vděčný katalánskému lidu a autonomní oblasti Katalánsko za udělení této ceny a poskytnutí této příležitosti. Rád bych také vyjádřil svou nejhlubší soustrast s oběťmi nedávného zemětřesení v Lorce.

   
Peter

Přidat nový komentář
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je zenbu.cz, podléhá licenci Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International.