Japonsko leží daleko od Evropy. A tak si její obyvatelé představují, že všechno v této zemi je vzhůru nohama. Nicméně mnoho věcí, které jsme se naučili brát jako samozřejmosti, nejsou nic než předsudky, které si mnohý z nás – podívá-li se do Japonska – chce pouze neustále potvrzovat. Jako bychom si tyto mýty vytvářeli ve snaze po exotičnu. Mýty a polopravdy, kterými se v tomto článku zabývám, jsem slyšel jak od lidí, kteří o Japonsku nic neví, ale rádi vynáší soudy, tak i od těch, co v zemi nějakou dobu strávili, ale z nějakého důvodu se od jistých částí japonské kultury distancovali natolik, že si své předsudky přinesené z domu udrželi.
Je pravda, že v japonské populaci trpí velká část druhem intolerance vůči alkoholu, která má za následek červenání se. Hodně Japonců abstinentů je, ale těm ostatním to nebrání v tom pít a opíjet se. Izakaja (居酒屋) je jedním z center společenského života pracovního i soukromého a pije se hodně. Japonci možná nezkonzumují tolik, co Češi; to ale i málokdo v Evropě, a tak je, myslím, lepší nepovažovat náš národ za měřítko. Zkrátka a dobře – představa, že Japonci nepijí, protože „nemají enzymy na odbourávání alkoholu“, je zcela mylná.
Pravda, Japonci na veřejnosti raději popotahují, než aby se vysmrkali do kapesníku. Pro cizince jde, obzvláště u jídla, o zkušenost, bez které by se člověk obešel. Pro ně je ovšem stejně nechutné nahlas u jídla smrkat. Nicméně i Japonci smrkají, třebaže v soukromí a potichu. Což je vlastně slušnější i v dobré společnosti evropské. Shrnul bych to tak, že pokud se v Japonsku potřebujete vysmrkat, můžete, nicméně se svou činnost pokuste schovat tak, abyste s tím nikoho neobtěžovali. Stačí se třeba jenom otočit a snažit se netroubit při této činnosti příliš.
Známá úvodní scéna z filmu Knoflíkáři je problematická mimo jiné i kvůli tom, že nikdo nemusí učit Japonce rozzlobit se. Japonština nadávky spojené s vylučovacími orgány či pohlavním stykem nicméně vskutku nezná. K vyjádření rozhořčenosti neslouží fekálie, údy či nejstarší řemesla. To ale neznamená, že se Japonci nedokáží rozzlobit a nedokáží svoje rozhořčení patřičně vyjádřit. Japonský jazyk, který má několik vrstev zdvořilosti, pro vyjádření negativních emocí jednoduše volí přechod na nižší úroveň zdvořilosti s přihlédnutím k tomu, že už vyjádření negativních emocí samotné znamená odchylku od běžné konverzace.
Ano, ale v mnohem menší míře než jak se mnohý cizinec domnívá. Nemyslete si, že muž v Japonském manželství nemůže dostat po hlavě válečkem a že žena nedrží kasu.
Zcela nepravdivé tvrzení. Zde se jedná o velké zobecňování a zjednodušení, ale jde především o to, že spíš, než že by se Vás jako cizince báli, s Vámi jako s cizincem budou mít potíže komunikovat. Konformita je v japonské společnosti klíčovou záležitostí a je velmi pravděpodobné, že Vy (coby cizinec neznalý těchto pravidel) budete svou neznalostí zvyků a obyčejů uvádět místní do rozpaků.
Pravdou ale zůstává, že se cizinec snažící se v Japonsku usadit setká s překážkami. Už hledání bytu může být problém. Je ale třeba doplnit, že se spíše jedná o zkušenost domácích s cizinci (hlavně z anglicky mluvících zemí), kteří jim po domě ťápali v botách, nadělali nepořádek, odjeli zpátky do své vlasti a nechali byt ve stavu, ze kterého domácího braly mdloby. Neříkám, že na základě zkušenosti s jedním jedincem je správné soudit dalšího, hledejte ale souvislost s konformitou.
Jako cizinec v Japonsku se nestanete terčem útoků lidí – jen stěží na Vás bude někdo pořvávat, a těžko se Vám stane, že s Vámi někdo odmítne mluvit. Dočetl jsem se, že existují nápisy na obchodech a restauracích, na kterých stojí „Cizincům vstup zakázán“. Sám jsem ale nikdy nic takového neviděl a ani neznám nikoho, kdo by takovou zkušenost měl. Rasismus a xenofobie v Japonsku není o nic větším problémem, než tomu je v zemích evropských.
Polopravda. V Japonsku doopravdy hodně věcí funguje líp díky přístupu Japonců k práci, jejich zodpovědnosti a pověstné dochvilnosti. Nicméně i Japonci jsou také jenom lidi – chyby děláme všichni a problémy mohou nastat vždy. A tak jsem i tady zažil zpožděné vlaky a lidi, kteří na schůzky dorazili se zpožděním. I tady totiž mají zácpy a problémy na trati.
Tento předsudek je bohužel jedním z nejrozšířenějších. Pokud by se někdo chtěl hádat o „původnosti“ té či oné kultury, měl by začít tou vlastní. Či snad česká populární a alternativní hudba nemá kořeny v americkém jazzu, francouzském šansonu a později v opět americkém rokenrolu?
Ano, Japonci se nechávají ovlivnit, a to už od doby Meidži (tzn. roku 1868), západní kulturou a výsledek je takový jako všude jinde. Lidé tvoří po celém světě, a jakmile k tomu, čím se nechávají ovlivnit, přidávají něco svého (což se v kreativním procesu zpravidla děje i v Japonsku), vzniká již něco „původního“. Je pak lhostejno, zda jde o americký rokenrol, francouzský šanson, jamajské reggae, či cokoli jiného. Jako hudebníkovi se mi nabízela možnost hledat cestu k japonské kultuře skrze hudbu; musím ale přiznat, že šlo o jednu z věcí, se kterými jsem se dokázal ztotožnit až naposled. Uvědomme si ale, že skutečnost, že něčemu nerozumíme či nedokážeme ocenit, neznamená, že to neexistuje anebo postrádá hodnotu. Domnívám se, že tento mýtus také vznikl ruku v ruce s lehce rasistickou představou o neschopnosti kreativního myšlení u Asiatů.
Zcela předpojatý, leč bohužel velmi rozšířený názor, za který by například v politické korektní Británii člověk musel lézt kanály, nicméně si to spousta lidi myslí po celém světě.
V prvé řadě: tento výrok si sám o sobě docela protiřečí, nemyslíte? Když Japoncům někdo něco nařídí, není potom ten, kdo vydává rozkazy a který tím pádem musel něco „vymyslet“, také Japonec?
V individualistické západní společnosti někdy chápeme „samostatné myšlení“ jako odporování a odmlouvání autoritám a snahu to vždy udělat lépe, než to někdo jiný navrhl. Budeme-li trvat na této definici samostatného myšlení, je nutno potvrdit, že Japonci jsou této schopnosti takřka prosti. Jejich společnost je přísně hierarchická, a obzvláště v pracovním prostředí vždy udělají to, co ten nad nimi nařídí. Máte-li lepší nápad, můžete si ho tak akorát nechat pro sebe. Může to v něčem „brzdit vývoj“; na druhou stranu je ale právě toto ten důvod, proč zde vše tak dobře šlape. Když mám úkol, splním ho a neodmlouvám. Nicméně tvrdit, že Japonci nedokáží samostatně či kreativně myslet, je dle mého názoru stejně pobuřující jako tvrdit, že černoch nemůže být dobrým matematikem či spisovatelem.
Sprostá lež, nesmysl, propaganda, nepravda. Japonci se o druhé světové válce učí a narozdíl od toho, co se malí Američané dovídají o Hirošimě, Nagasaki a invazi do Iráku, se dozvídají, že Pearl Harbor byla lumpárna. Dojem, že o druhé světové nic neví, je možná podpořen tím, že se o ní nechtějí bavit. Kromě konformity je v japonské komunikaci důležitá také harmonie – rozuměj skutečnost, že budeme-li se s někým bavit, byť i se sebelepším kamarádem, nebudeme narušovat harmonii nadhazováním vysoce kontroverzních otázek typu: „To jste tomu v tom Nankingu dali, co?“ Japonci ví, co se stalo, učí se o tom, mají stejný přístup k informacím jako my na Západě, ale předhazovat jim dějiny je v jejich očích společensky nepřijatelné (stejně jako oni se nebudou ptát Evropanů na otroctví či antisemitské pogromy). Je to kolektivní máslo na hlavě, kterého si jsou vědomi, a tak jim ho opakovaně připomínat by pouze brali jako známku Vašeho špatného vychování.
Další poměrně kontroverzní a bohužel velmi rozšířená představa. Velryby se původně lovily kvůli tuku, s čímž nepřišli Japonci, ale Norové. Po druhé světové válce, kdy Japonská ekonomika byla zubožená a dvě velká města zpustošená jadernou pohromou, navrhl americký (!) generál Douglas MacArthur, že by bylo možné využít velrybí maso k zabránění hrozícího hladomoru. Sám jsem velrybí maso nikdy neochutnal, ale podle těch, kteří tak učinili, je to maso nedobré a o třídu horší než hovězí. Když ale umíráte hlady, vezmete zavděk i velrybou. A proč nepřestali velryby jíst? Inu, zdá se, že dříve nebo později se tak beztak stane, neboť toto maso je tak neoblíbené, že s neustále klesající poptávkou možná prostě zmizí ze supermarketů zcela (ve kterých většinou už stejně není k dostání). A proč toho nenechali na naléhání ochránců přírody po celém světě? Kromě toho, že velryby kromě Japonska stále loví tak „zelené“ a „čisté“ země jako Island a Norsko, možná Japonci mají už tak akorát dost diktátu okolního světa, který jim předepisuje co dělat a jak myslet. Lov velryb tímto nehájím, nicméně představa, že Japonci zabíjejí roztomilé delfíny proto, že nemohou odolat delikatesám, je zcela zcestná.
Když se Evropan vypraví do Japonska, bude mít asi zprvu pocit, že vše je zvláštní, jiné, ztřeštěné, někdy nelogické, dokonce i nepohodlné a nepochopitelné. Tyto rozdíly jsou ale povrchnější, než by se mohlo zdát. Ano, lidi jsou k sobě zdvořilejší a pravidla společenského chování jsou tak složitá, že cizinec se bude chytat do jedné pasti za druhou a spousta věcí jinak je. Nicméně, nenechte se zmást informacemi a dojmy ze samurajských filmů, japonské televize a anime. Zjistíte, že ačkoliv se tu spousta věcí dělá jinak, lidé jsou stejní všude na světě.
