Zážitek z návštěvy Japonska nesporně tvoří z velké míry místní kuchyně. Bude-li dějištěm této Vaší zkušenosti restaurace, rámen-ja, izakaja či japonský domov, bude tato zkušenost mnohem příjemnější, budete-li znalí místních zvyků. Mnohé se lze naučit pozorováním, ale nástrah na Evropana čeká víc než dost, a tak v tomto článku proberu ta nejzákladnější pravidla.
Pro mnohé samozřejmost, nicméně tuto věc nejzákladnější nemohu nezmínit. Nenaučíte-li se jíst hůlkami, moc si na japonském jídle nepochutnáte. Dovednost jíst hůlkami vám mnohonásboně rozšíří škálu toho, co můžete ochutnat. Je záhodno se připravit předem. Na youtube je návodů mnoho, zde jeden pro ukázku:
Ovšem pozor na jídla, která se hůlkami nejí (například: japonské karí)! Uvidíte-li Japonce jíst příborem či lžicí, nesnažte se být asijštější než Asiaté a dělejte to jako oni.
Potřebujete-li něco krájet, hůlky do krájeného předmětu (například: tofu) zabořte a pohybem hůlek od sebe předmět rozdělte.
Nudle se nabírají celé a, jak si bezpochyby všimnete, Japonci (hlavně muži) je vtahují do úst za hlasitého srkání.
Pokud potřebujete hůlky odložit, položte je buď na misku či na stojánek na hůlky. NIKDY je nezabodávejte do rýže. Miska s rýží, do které jsou vertikálně zapíchnuté hůlky, bývá obětována zesnulým členům rodiny u buddhistického oltáře.
Překlad výrazu „dobrou chuť“ v japonštině de facto neexistuje. Typicky se před jídlem říká itadakimasu (いただきます) , což znamená něco jako „vezmu si“, řečeno velmi zdvořile. Chcete-li člověku, který takto skromně poděkuje za jídlo, odpovědět, fráze je dózo mešiagare (どうぞ、めしあがれ), což znamená „prosím, vemte si“, řečeno taktéž velmi zdvořile.
Zatímco v Evropě by bylo krajně neslušné talíř či misku zdvihnout a „bagrovat“ jídlo přímo do úst, v Japonsku to je přijatelnější, než se k jídlu sklánět. Do rukou můžeme uchopit jak misku s rýží, tak polévku.
Typické japonské jídlo sestává ne z chodů, ale z různých drobnějších pokrmů, které se libovolně míchají. Není prohřeškem proti způsobu takto nečinit, nicméně si sami všimnete, že Japonci tyto pokrmy nejí v pořadí, jak jsme my Evropané zvyklí (například: české polévka-hlavní chod-zákusek), ale vše (až na sladkosti) míchají sousto od sousta. My bychom to možná nazývali „zobáním“ anebo „jednohubkami“.
Budete-li jíst sukiyaki, šabu šabu či jiné pokrmy, které se dělají v jednom velkém hrnci na stole přede všemi, budete jídlo sdílet. Mezi přáteli či rodinném kruhu o žádnou velkou vědu nejde. Nicméně mezi lidmi ne zrovna známými je dobré pro nabírání si z hromadného talíře používat hůlky opačným koncem. Přece jenom je olizujete…
O sdílení a specifikách jedení v izakaje a jiných restauračních podnicích připravuji zvláštní článek.
Není pravda, že je v Japonsku slušností po jídle říhat a měli-li jsme dost, nedojíst.
Ačkoliv z mně známých kuchyní je ta japonská z těch, které se na to „napráskat se co nejvíce“ zaměřuji nejméně, Japonci s chutí po jídle zvolají onaka ippai desu (お仲いっぱいです), „mám plné břicho“, „dobře jsem se najedl“. V situaci formálnější, obzvláště jsme-li hosty, je slušné říci gočisó sama dešita (御馳走様でした), „děkuji za jídlo, za pohoštění“.
