Osobně nevěřím, že existují lehké nebo těžké jazyky. Spíše se jedná o řeči blízké a vzdálené. Japonština je očividně velmi vzdálená evropským jazykům a přestože nemá ještě k tomu „bonus“ ve formě tónů jako například čínština, cesta k dobrému zvládnutí je dlouhá a plná překážek. O různých metodách už jsem psal. V tomto článku proberu několik nástrah, které japonština klade, a jak se s nimi lze dle mé zkušenosti nejlépe vypořádat.
Překážka, se kterou se setkáte nejspíše hned v počátcích. Dobré zvládnutí hiragany a katakany je klíčem k japonskému jazyku. Naučit se alespoň základní minimum kanji (2136 znaků) trvá mnoho let i Japoncům. Mou radou je dobře si zafixovat abecedy, než půjdete dál. Obzvláště katakana používaná většinou pro zápis cizích slov tak trošku svádí k lenosti v domění, že to člověk vždycky nějak odvodí.
Pokud se abecedy naučíte dobře, než se vrhnete na kanji, budete plody svého důsledného studia sklízet dlouho poté. Budete-li se učit kanji bez dobré znalosti hiragany a katakany, bylo by to, jako byste chtěli běžet maraton a mysleli si, že jako trénink vám stačí chození na houby.
Vím, že mnoho lidí napadne, že se třeba písmo není ani třeba učit. Že latinkou, romanji, lze napsat všechno stejně dobře jako hiraganou či katakanou, a kanji je tak těžké, že je možná lepší jej nechat plavat. Inu, to je na každém. Jakmile se ale dostanete na vyšší úroveň, tj. když se budete učit skládat či odvozovat význam složenin, latinka na to bude krátká. Pokud se ale chcete naučit pouze konverzaci nejzákladnější, tak latinka je schůdné řešení.
Je to jeden z hlavních důvodů, proč je pro Evropany japonština tak těžká. Některá slova či dokonce celé fráze v angličtině, němčině nebo francouzštině nám můžou přijít povědomé proto, že jsou podobné českým ekvivalentům anebo je znáte z jiného kontextu. U japonštiny se s těmito spojitostmi téměř nesetkáte. Ale nezoufejte. Mnemotechnické pomůcky existují i tady. Navíc vám tento problém může pomoci vyřešit důsledné studium kanji, které je důmyslně složeno z radikálů mající každý svůj vlastní význam.
Tak znovu. Naučit se japonsky je opravdu velmi obtížné. Mysleli jste si, že se jazyky učíte rychle, protože vám stačila učebnice italské konverzace a dva týdny v Itálii, abyste si dokázali objednat v restauraci a popovídali si o fotbale? Vězte, že u japonštiny to bude všechno jinak.
Mnohokrát se budete chytat za hlavu, že není možné, aby to šlo tak pomalu. Je. Evropské jazyky totiž toho mají společného víc, než by se na první poslech mohlo zdát a v japonštině je vše jiné, cizí, inu, abstraktní. Nic nelze odvodit, okecat a příliš mnoho věcí zní podobně. (Zde se vracím k tomu, jak užitečné je učit se kanji).
Bohužel v japonštině též neplatí, že čím víc toho umíte, tím rychleji to jde. Dojem může být opačný. Jakmile se už totiž nějak domluvíte, doplnit si slovní zásobu o odborné či sofistikovanější výrazy není tak jednoduché jako u evropských jazyků, ve kterých je beztak většina odborných výrazů odvozených z latiny či starořečtiny.
Jinými slovy; budete-li mít pocit, že neděláte pokrok, že to jde pomalu, že vám praskne mozek a že to nemá smysl, neházejte flintu do žita. Jste na tom stejně jako všichni ostatní, co se o tento jazyk pokouší. Naučit se japonsky je velká výzva pro každého.
Velmi záludná věc. Japonsky se člověk nezačne učit jen tak a dychtivost po znalosti je nezbytná. Stává se ale často, že se studenti japonštiny ve svém nadšení učí šíleně složité znaky, zdvořilostní výrazy, kterým mají problémy rozumět samotní Japonci a další věci, které by mohly budit dojem, že už jste hodně pokročilí. Je to ale past. Pokud se budete záměrně učit složité věcí (sám jsem si tím prošel) a budete přeskakovat základy, mrháte časem a energií a, co je nejhorší, sami sebe šidíte. Nebojte se jednoduchosti. Netrapte se tím, že to jde pomalu. Že za tuhle dobu jste mluvili španělsky skoro plynně? U japonštiny to je holt jinak a všechno to půjde pomaleji. Lepší ale pomalu a důsledně než zbrkle a neúčinně.
Pokud se při svém studiu setkáte s rodilými mluvčími, nenechte se zmást. Vždycky budou tvrdit, že jste skvělí, že mluvíte perfektně, že všechno je „sugoi“ atd. Je to ale jejich forma zdvořilosti. Co se týče vaší úrovně a pokroku, radil bych brát opravdu vážně pouze vyučujícího (máte-li někoho takového) anebo vyhledat věrohodné testy online (jako například ukázkové otázky JLPT). Podle toho spíše poznáte, jak na tom jste a na čem ještě máte pracovat.
Rozhodnutím naučit se japonsky se vydáváte na trnitou a hlavně dlouhou cestu. Neexistují zkratky, ale způsoby, kterými vám tato cesta nebude připadat natolik strastiplná, nalézt lze. Radujte se z malých pokroků a nenechte se zlákat chutí podnikat obří skoky. Važte si podpory rodilých mluvčích, ale nenechte se jejich zdvořilostí zmást. Odpovězte, jak ostatně velí japonský obyčej, že ještě moc dobře neumíte, že potřebujete ještě studovat a studujte. Sám nevím, kdy a jestli budu moct tvrdit, že „umím“ japonsky. A tak se spokojím s tím „sukoši“, co umím a pokračuje ve studiu a mám radost z každého kroku směrem k porozumění a plynné znalosti tohoto jazyka.
