Mnoho lidí si Japonsko spojuje se ztřeštěností, šíleností, nepochopitelnou křiklavostí či kýčovitou roztomilostí. Málokdy se ale úvahy o tom, co se za tím skrývá, dostávají dále než ke komentářům, podle kterých se vlastně jen pokouší napodobovat Západ a „moc jim to nejde“ anebo že jsou, jak je vidno z jejich pracovního nasazení a přísné hierarchie sociální struktur, v neustálé křeči. Inu, názor si můžeme vytvořit a vybrat každý sám. Já ale, jak zkoumám kulturu této fascinující země, čím dál tím víc poznávám, jak je všechno jinak a jak jsou kořeny všech těchto věcí buď mnohem prozaičtější či zcela někde jinde, než bychom je hledali
V tomto článku bych se chtěl podívat na několik faktorů, které, dle mého názoru, způsobují to, jakým dojmem na nás působí japonská populární kultura.
Hned zkraje článku se dostávám na tenký led. Nechci vést náboženské polemiky, ale je důležité si uvědomit, že myšlení lidí je dáno (i v době, kdy víra v dané společnosti nikterak nedominuje) náboženstvím, které ji po staletí utvářelo. Částí zen buddhismu, která je klíčová pro popkulturu, tedy film, hudbu a televizi, je absence logiky. Alespoň takové, jak ji chápeme v Evropě. Kauzalita, smysl věcí, příčina a důsledek – to jsou pojmy, které zen buddhismus zcela staví na hlavu. To, co v Evropě přišlo až se surrealismem, je součástí japonského myšlení po staletí. Proto, když se podíváte na anime či nějaký ztřeštěný hraný film a nebudete chápat smysl, nemusí to být tím, že nechápete kulturní konotace, ale tím, že za tím žádný smysl, byť skrytý, není. Věci jsou jen proto, že jsou.
Stejně jako se japonské jídlo sestává ne z jasně definovaných po sobě jdoucích chodů, ale z mnoha menších pokrmů, japonská kultura ráda míchá mnoho elementů.
To platí například v hudbě, kdy ten samý projekt na jednom albu bude míchat prvky jazzu, rocku, bluesu a housu. Stejně se to vztahuje na zábavu televizní, kdy se obrazovka skládá ne z jednoho celistvého obrazu, ale je obohacená o menší obrazovky s tvářemi celebrit a jejich reakcemi na hlavní dění, titulky podtrhující, co se děje a v pozadí hlas a někdy i tvář komentátora.
Ano, i americké a evropské popové hvězdy mívají velkou světelnou show, ty ze středního proudu i tanečníky a velké obrazovky na pódiu. Nicméně počet převleků během jednoho vystoupení, propracovanost světelných – a pak na televizní obrazovce i grafických – efektů v japonském zábavním průmyslu je dechberoucí.
Podle své zkušenosti mohu říci, že důvodem k této propracovanosti je hlavně japonský přístup k práci. A tím nemyslím jen přístup ke kvantitě, ale i pojetí účelu práce. Jinými slovy, Japonci se při vykonávání práce zaměřují na proces, čím víc práce jim něco dá, tím lépe. A na výsledku to samozřejmě musí být vidět.
Asi nejméně přitažlivý aspekt toho, proč nám přijde japonská popkultura tak jiná, je její šovinismus. V Japonsku rovnoprávnost mezi mužem a ženou prakticky neexistuje a tak rozhodnutí o tom, co se bude dávat v televizi, co se natočí a jak, co se jak vyfotí a co jak bude vypadat, činí z velké části muži.
Výraz „kawaii“ je adoptován do jiných jazyků z japonštiny kvůli zcela jinému pojetí roztomilosti v této zemi. Důvody, proč jsou Japonci tak posedlí roztomilostí jsou různé a patří mezi ně, dle mého názoru, následovné dva:
Roztomilost (byť z něčího pohledu kýčovitá) je vlastnost, vůči které nejde nic moc namítat a je většinou akceptovatelná. To ji ve společnosti, ve které je konfrontace společenským faux pas, snadno může postavit do pozice jedné z nejvyšších, skoro by se dalo říct, „ctností“.
Dalším důvodem může být ideál ženskosti, nevinné, křehké, nevědomé, vždy obdivující silného muže. Zde se ale bohužel dostáváme k tomu, co jsme probírali v předešlém bodu…
Člověk by mohl ze zdvořilosti a ohleduplnosti Japonců usoudit, že tomu je jinak, ale Japonsko je země kapitalistická jako většina Západu. Co se týče reklamy a televizní zábavy, tak se dostává snad do ještě většího extrému. Lidé kupují a věří věcem, které na ně křičí a nedávají prostor k pochybám či rozmyšlení. Pokud si uvědomíme tento zákon komerce a to, že se nacházíme v zemi lidí s mentalitou velice odlišnou od té evropské, není se čemu divit, proč nám přijde tolik věcí přinejmenším zvláštních.
Japonců je hodně. A mnoho z nich se má dobře a díky tomu jsou vděčnými konzumenty. Proto je možné, že anime má tolik různých odvětví, seriálů, které si pečlivě udržují své fanouškovské základny, všelijak stylizovaných kapel, šílených módních trendů.
Ať se nám to zdá, či nezdá, se Severní Amerikou toho máme společného příliš mnoho na to, aby nám většina módních či jakýchkoliv jiných trendů z USA přišla příliš ztřeštěných. Pokud se ale něco takového vyvine v asijské zemi, je dost možné, že bude tento trend dalece přesahovat naše chápání „normality“. No a v zemi jako Japonsko se díky (relativně stále velkému) blahobytu snadno může chytit kdejaký z našeho pohledu nesmysl, na který se podaří nalákat dost náctiletých či mužů ve středních letech majících nepříliš bohatý společenský život.
A přece jenom je to celé trošku divadýlko. Japonci ví, co se bude na Západě prodávat, a dobře si uvědomují, jak na vnější svět působí jejich kultura. A tak, stejně jako vše Indové před několika generacemi pochopili ohledně poptávky po duchovnu, i Japonci ví, že když budou tvořit to, co se od nich čeká, tak to půjde na odbyt. Tak trošku to souvisí s bodem č. 6, umocněno dobrým marketingem.
Kdybych měl shrnout, jak a proč je Japonsko vnímáno jako země ztřeštěnosti a šílených nápadů, tak jsou dle mého názoru nejdůležitějšími faktory komerce, zaměření na detailní propracovanost, a také tak trošku jiná mentalita. Moje názory vychází z vlastní zkušnosti s prací v Japonsku a věci, kterých jsem si po léta sledování filmu, hudby a četby všiml. Jaký je váš dojem? Jaká je vaše zkušenost s touto stránkou japonské kultury? Podělte se o své názory v komentářích!
