Ve filmu Kantoku Banzai (Glory to the Filmmaker) z roku 2007 hlavní postava, režisér Takeshi Kitano, první polovinu filmu tápe a neví, o čem snímek, který divák právě sleduje, má vlastně být. Neví jak začít, co říct, a tak začíná neustále znovu scénáři absurdními, nejapnými, nedokončenými či nevhodnými. Taky si trošku připadám, že tápu, když se snažím napsat článek o tomto velikánu japonské kinematografie. Chronologii? Ne, to je nuda, zenbu je blog o asijské kultuře (nebo spíše kulturách), ne učebnice pro střední školy. Ukázky a komentáře? Taky asi ne. Zkusím se zaměřit na to, proč si myslím, že Kitano je tak známý, jaký je, co je na jeho filmech dobré a čím se jeden liší od druhého.
Kitano proslul nejprve jako komik, člen dvojice Two Beat, a také účinkoval ve známém Takeshiho hradu, jednom z mála komických pořadů, které se staly známými za hranicemi Země vycházejícího slunce. Jako režisér stříbrného plátna ale proslul hlavně ve své domovině jako autor gangsterek, jakuzáren. Kolik z jeho tvorby ale opravdu zabírá tento žánr? A proč si právě tuto část jeho tvorby lidé pamatují nejvíce?
Těžko říct. Jeho první mezinárodně známý film, Hana-bi (1997), spadá do této kategorie. Je to dle mého názoru nejen jeden z nejkrásnějších gangsterských filmů, ale mých oblíbených filmů vůbec. Díky ocenění Zlatou palmou na benátském festivalu se z komika točícího filmy, kterým v jeho domovině nikdo moc nechce rozumět, stal mezinárodně uznávaný režisér. Ale co už v té době měl za sebou? Stylově poměrně podobná Sonatine (1993), velmi syrový Violent Cop (1989), do nedávna asi nejbrutálnější z jeho filmů, a Boiling Point z roku 1990 jsou „střílečkami“ jak se patří. To ale veřejnost zcela přehlédla jeho filmy A Scene At The Sea (1991), krásně poetický milostný příběh, Kids Return (1996), kde sice jakuza figuruje, ale rozhodně se nejedná o akční film anebo Getting Any? (1994), ve kterém se vrací k žánru, se kterým jej všichni beztak stále spojovali?
Těžko říct. Ano, jediný jeho dvojjazyčný film je opět gangsterka, Brother (2000), ale mezi Hana-bi a tímto filmem přeci natočil opět krásný film Kikujiro (1999) o malém klukovi, co hledá svou mámu. Nějakou dobu to vypadalo, že Kitano a.k.a. „Beat" Takeshi (přezdívka z jeho doby učinkování v onom komickém duu) se opravdu rozhodl nebudovat nadále svoji pověst režiséra násilných filmů. Proč tedy i poté natočil dvojici extrémně brutálních filmů Outrage (2010) a Outrage Beyond (2012), které v násilnosti hravě překonaly všechny jeho předešlé výtvory? Možná jsou tyto dva filmy nejvěrnějším vyobrazením drsného podsvětí, kde neexistují kladní hrdinové a na dojemné příběhy jako v Hana-bi prostě není čas, protože musíte být neustále ve střehu. Možná jsou tyto dva filmy opravdu spíše než akčními filmy dokumenty svého druhu.
Nevěřím, že by se chtěl zavděčit svým starým fanouškům, které by si byl znelíbil pomalým uměleckým filmem Dolls (2002) anebo trojicí surrealistických autobiografií Takeshis' (2005), Glory to the Filmmaker! (2007) a Achilles and the Tortoise (2008). Vždyť jeho komerčně nejúspěsnějším počinem byl Zatoichi z roku 2003! Samurajský film navazující na sérii starších filmů bondovského typu, kterým se vlastně ani neodchýlil od mafiánských příběhů.
Kitano je zvláštní. Jako herec má neobyčejné charisma, i když téměř nezapojuje mimické svaly (částečně kvůli úrazu, který utrpěl při dopravní nehodě). Jeho filmy diváka nepoučují, přitom nepostrádají výrazovou hloubku. Jeho gangsterské filmy jsou často brutální, ale právě v této syrovosti je pro mě osobně opravdovost, díky které se já jako divák mohu ztotožnit s jeho akčími filmy spíše než s akčími filmy hollywoodskými. Jeho nenásilné filmy nepostrádají lyriku, ale neupadají do sentimentu nebo zbytečného rozumování. Závěr či cesta hrdinů je jasná z kontextu a ne z jejich úvah. Většina z této části jeho tvorby nepostrádá nutný a osobitý humor (pro který ostatně ve filmu o válce gangů není moc prostoru).
Je rozhodně mým oblíbeným žijícím režisérem a těším se, s čím nás v budoucnu překvapí. Kantoku Banzai!
