Třebaže japonština nezná tykání a vykání, rozlišování formální a neformální mluvy je klíčovým rysem tohoto jazyka. Jak už jsme podotkli v předešlých článcích, zdvořilost je v japonské společnosti klíčovou záležitostí, a tak je záhodno dobře zvládnout keigo, tedy zdvořilou japonštinu. Pojďme se podívat na několik způsobů, jakými se keigo tvoří.
Jedním z nejčastějších činitelů, který určuje zdvořilost jazyka jsou slovesa. Tvary, které naleznete ve slovníku, džišókei (辞書形), se používají v mluvě neformální. Ke správnému použití v situaci, která od nás vyžaduje vyjadřování formální, se k tomuto tvaru zpravidla přidává koncovka -masu (ます). (Zde je nutné vyvarovat se zaměňování džišokei s infinitivem. Tak jako mnoho věcí, i tahle funguje v japonštině zcela jinak.)
S každým novým slovesem je zapotřebí se naučit, zda se jedná o ičidan (一段) anebo godan (五段). V souvislosti s koncovkou -masu to znamená, že u sloves ičidan odtrhneme pouze koncové -ru, zatímco u sloves godan se mění celá poslední slabika.
Uvedu příklad. Typickým slovesem ičidan je sloveso taberu (食べる)- jíst. Pro vytvoření zdvořilého tvaru slovesa, odtrhneme koncovku -ru a zbude nám kořen tabe-, ke kterému přidáme koncovku -masu. Vznikne nám tabemasu(食べます).
U sloves godan je třeba přeměnit poslední slabiku, která je u džišokei ve tvaru -u (možných tvarů je 5, od toho název této skupiny sloves), na tvar -i před přidáním koncovky -masu.
Takže například u slovesa yomu(読む) – číst je třeba změnit základ na yomi-. Teprve k tomuto základu přidáme koncovku -masu. Výsledek je yomimasu (読みます).
Je nutné dát si pozor na nepravidelná slovesa suru(する) – dělat a kuru(来る)-přijít, jejichž tvary keigo jsou šimasu(します) a kimasu(来ます).
Rozdíl mezi těmito předponami je pouze etymologický. Go-je tvar sinojaponský, o- japonský. Většinou se píšou katakanou. Nicméně kanji je pro oba stejné – 御.
Používají se v běžném jazyce a až na několik ustálených výrazů - například gohan(ご飯) – jídlo, rýže – slouží k vyjádření zdvořilosti.
Podívejme se na následující konverzaci:
Ogenki desu ka? - Hai genki desu.
V jedné z prvních vět, kterou se většina studentů japonštiny učí je hned vidět, jak se slovo genki mění podle toho, zda je řečí o zdraví osoby hovořící či oslovené.
Toto vztahování zdvořilostních koncovek a předpon, používání formálnějších, uctivých výrazů podle toho, zda věci patří anebo lidi náleží k tomu, kdo mluví anebo koho oslovujeme, je velmi typické.
V japonštině lze zdvořile i poroučet. Do gramatických podrobností se zde pouštět nebudu. Jen trošku vysvětlím, jak a kdy se tyto koncovky používají. Obě jsou totiž součástí mnoha zdvořilostních frází a není na škodu vědět, jak vlastně fungují.
Pro imperativ se běžně používá koncovka -te. Například tabete – jez, jezte. K tomuto tvaru stačí přidat částici -kudasai, aby rozkaz vyzněl zdvořile, tedy tabete kudasai. Záměrně se vyhýbám překládání, neboť obojí, jak tabete tak tabete kudasai, znamení „jez, jezte“, jak v jednoduchém tak množném čísle. Navíc kudasai svádí k překladu jako „prosím“. Tak to ale nefunguje. Poprosit můžete i nejlepšího kamaráda. U kudasai je rozdíl ve vztahu účastníků konverzace. O tom ale někdy jindy.
Částice -nasai nese trošku jiný význam. Jejím přidáním se jedná o opravdový rozkaz, povel. Například matka by svému dítěti řekla tabenasai, když mu přinese jídlo a dítě se tváří, že neví, co s ním. I přesto se ale tato koncovka vyskytuje ve zcela běžných zdvořilostních výrazech.
Zde se jedná o zastaralý výraz dnes používaný běžně pouze ve velmi zdvořilé verzi japonštiny, sonkeigo (尊敬語). Samo o sobě je synonymem slovesa aru(ある)- být (pro neživé věci). Nicméně v běžné japonštině tento význam nenese a pouze podtrhává formalitu té dané fráze. Tak nám například z neformálního arigató vznikne zdvořilé arigató gozaimasu.
V počátcích studia japonštiny se všichni učíme, že otázka se tvoří přidáním částice -ka k dané větě či tvrzení. Takže například k tabemasu – jíte přídáme -ka a vznikne nám Tabemasu ka? - jíte, dáte si?.
Záměrně jsem ale v předešlém příkladě použil zdvořilého tvaru. Částice -ka se totiž typicky používá pouze v mluvě formální. V mluvě neformální jsou Japonci o něco kreativnější. Nejčastější neformální částice je -no. Takže by nám vzniklo Taberu no?- Jíš? Dáš si?
Často ale Japonci částici vynechají úplně. A tak se zeptají pouze Taberu?. Je ale nutné podoktnout, že zde se dostáváme do krajin jazyka velmi neformálního. Stejně jako s typicky mužskou koncovkou – no kai, za pomocí které by vzniklo Taberu no kai?
Japonština zná mnoho různých způsobů pro vyjádření různých odstínů zdvořilosti a výše zmíněných pět je pouze několik základních z nich. Zjednodušeně by bylo možné říci, že fráze je tím zdvořilejší, čím je delší. Příští týden si probereme, kdy a jak se které výrazy a gramatické tvary používají.
