Když se mě lidé zeptají, jestli je japonština těžká, tak jim po pravdě odpovím, že se hodně liší od jazyků evropských, tudíž je pro Evropany obtížná. Když potom někdo chce vědět, co přesně je na ní těžkého, pouštím se do povídání o kanji, o změti zájmen či o úrovních zdvořilosti. Žádná z těchto překážek ale zpravidla nevzbuzuje tolik údivu jako rozdíl mezi mužskou a ženskou mluvou.
Rozdíl to není propastný, ale poměrně významný. Japonsko není zemí rovnosti. Mladší nejsou rovni starším, podřízení v práci nejsou rovni nadřízeným a ženy nejsou rovny mužům. Alespoň ne, co se jazyka týče. Rozlišení mužské a ženské japonštiny sahá daleko za to, co známe z českého (či německého nebo francouzského) rozlišení rodů. Je odrazem společenského postavení a toho, jak se muži a ženy sami vidí. Je to záležitost zapeklitá, nicméně v tomto článku přiblížím alespoň několik aspektů, ve kterých se odlišuje mužská a ženská japonština.
Všeobecně platí, že ženy mluví „hezčeji“ a zdvořileji než muži. Formální jazyk je univerzální. Nicméně to, co se často naučite v učebnicích japonštiny jako „neformální“ výrazy, sice platí pro obě pohlaví, ale muži se budou často v neformálních situacích vyjadřovat ještě jinak, „nezdvořileji“.
Tak například formálně položená otázka Doko ikimasu ka?(どこ行きますか？) by v neformální jazyce bylo Doko iku no?. Mnoho mužů by se ale zeptalo Doko iku? Je pravda, že takto by se nezeptali výhraně muži. Je to ale, jak z úst žen, tak mužů považováno za méně zdvořilý způsob. No a Doko iku no kai? by se vás asi jentak japonská žena nezeptala.
Podobně to funguje s koncovkou dešó/daró (でしょう/だろう) vyjadřující nejistotu, názor, pravděpodobnost. První tvar formálněji, druhý neformálně. První používaný v neformálních situacích více ženami, druhý více můži.
Zde se dostáváme k ošemetnému problému. Platí sice, že ženy mluví zdvořileji - nemusí to ale vždy znamenat, že mluví spisovněji.
Řeč je hlavně o částici -da, která se přidává za podstatná jména či zájmena v situacích, ve kterých bychom v čeština často použili sloveso být. Jedná se o neformální verzi částice -desu a muži ji používají o něco častěji.
Opět uvedu příklad: Formálně bychom řekli Kore ha wataši no ie desu(これは私の家で) – Toto je můj dům.
Stejná věta univerzální neformální japonštinou by zněla: Kore ha wataši no ie da.
Mužskou neformální japonštinou bychom řekli: Kore ha boku no ie da.- Rozdíl vidíme pouze v záměně wataši za mužské boku. Méně formálně by bylo možné zaměnit i za ore.
Ženskou neformální japonštinou bychom ale řekli: Kore ha ataši no ie. Nejen, že jsme zaměnili zájmeno wataši za ženské ataši, vynechali jsme ale i částici da.
Částice, neboli partikule jsou jednou z největších radostí každého studenta japonštiny. Jedná se o koncovky či krátká (obvykle jedno či dvouslabičná) slova, která se kladou za slova a většinou slouží k vyjádření vztahu mezi jednotlivými větnými členy či větami souvětí. Často jsou ale také používána pouze k vyjádření pocitu či podtržení sdělení. A právě u těchto částic se dostáváme k dalšímu způsobu odlišení mužské mluvy od ženské.
Kromě různých partikulí pro dotazy se jedná i o partikule podtrhující sdělení, které jsou typické pro tu kterou polovinu japonsky mluvící populace.
Tak například složené partikule -nojo （のよ）anebo -kašira（かしら）se vyskytuje pouze v mluvě ženské.
Na druhou stranu partikule jako -zo（ぞ）, ze （ぜ） jsou součástí výhradně mužské mluvy.
Těžko lze v jednom neobsáhlém článku shrnout všechny rozdíly mezi ženskou a mužskou japonštinou. Lepší než číst dlouhé seznamy je, tak jako u mnoha věcí v tomto jazyce, učit se pozorováním. Pozorujte ve filmech, v anime a v televizi, jak mluví které postavy. Seznámíte-li se s Japonci, pro muže platí - nenapodobovat ženy; stejně tak by ženy neměly kopírovat muže
