Bylo to jen pár měsíců po velkém tokijském zemětřesení v roce 1923, když se ve městě Odate jako čistokrevný potomek plemene Akita narodil Hachiko. Začátkem roku 1924 si ho pak jako tříměsíční štěně koupil pan Hidesaburo Ueno, profesor na tehdejší Císařské univerzitě v Tokiu (dnes Tokijská univerzita).
Profesor do své práce dojížděl každý den vlakem ze stanice Shibuya, do které docházel pěšky. Postupně si Hachiko osvojil jeho rutinu a doprovázel ho tak každé ráno cestou na vlak a odpoledne pak zase čekal na jeho návrat, aby se s profesorem vrátil zpátky domů.
21. května 1925 se ale Hachiko příjezdu svého pána nedočkal. Toho dne totiž profesora na půdě univerzity postihlo krvácení do mozku, kterému podlehl.
Hachiko se pak každý den vracel na stanici, kde oddaně čekal na svého pána. Když pak v říjnu vyšel v novinách Asahi Shimbun článek s jeho příběhem, přineslo mu to popularitu po celém Japonsku.
Takovou popularitu, že Ando Teru pro stanici v roce 1934 vytvořil bronzovou sochu psa Hachiko, připomínající jeho oddanost. Ta byla ale během druhé světové války roztavena pro vojenské účely. Socha, která stojí u stanice Shibuya dodnes, byla odlita až po válce v roce 1948.
Hachiko zemřel po devítiletém čekání na svého pána v roce 1935. Zpráva o jeho smrti obletěla celé Japonsko.
Přiběh profesora a jeho oddaného psa se zapsal do historie, inspiroval několik knih, dva celovečerní filmy a odkazy na něj se objevují taky ve videohrách a různých seriálech (i mimo Japonsko).
Hachiko je dodnes v Japonsku považován za symbol oddanosti.
