Japonsko má právem pověst země, ve které se lidé chovají velmi slušně. Vskutku má tato země velmi složitá pravidla pro všechny možné situace. V tomto článku se zamýšlím spíše než nad pravidly samotnými nad důvody, proč jsou tato pravidla právě taková a zároveň jsoutak přísná, jaká jsou.
Jedním z nejdůležitějších faktorů prakticky v jakékoliv mezilidské komunikaci v Japonsku je harmonie. Tu zde stojí za to udržet téměř za každou cenu. Japonci se s vámi nebudou pouštět do debat o kontroverzních tématech a je velmi nepravděpodobné, že na vás budou přenášet jakékoliv negativní emoce. Snaha udržet jakoukoliv situaci příjemnou pro všechny zúčastněné je dle mé zkušenosti jedním z hlavních, ne-li tím nejdůležitějším důvodem, proč na nás cizince působí veškerá komunikace v Japonsku velmi uctivým a kultivovaným dojmem. Tento důraz, až posedlost harmonií, je ale dvojsečná, jak se zmíním v příštím článku.
Narozdíl od Západu není v Japonsku asertivita považována za dobrou vlastnost. Prosazovat svůj zájem na úkor ostatních není asi žádoucí nikde. Zde je ale i vyjádření vlastního postoje za cenu toho, že tím někoho uvedu do rozpaků, považováno za nevychované a dětinské.
Tady se dostávám k dalšímu podle mě klíčovému aspektu toho, čím se liší pojetí zdvořilosti v japonské společnosti od toho ve společnosti západní. Říct, co si člověk myslí i za cenu toho, že občas uslyší to, co se mu nelíbí, je ve většině západních společností považováno za známku důvěryhodnosti. Upřímnost je stavěna nad harmonii. Chovat se opačně je považováno za faleš.
V Japonsku je někdy (vlastně docela často) vhodnější říct to, co si člověk nemyslí, jen aby zachoval harmonii a všichni z dané situace měli v rámci možností dobrý pocit. Díky tomu je jasné, že jakékoliv vyjadřování nespokojenosti či dokonce zvyšování hlasu, byť by vás daná situace rozčilovala sebevíce, je považováno za zcela nepřípustné. Díky tomu je komunikace většinou velmi kultivovaná a ukázněná. Není těžké si ale domyslet, že fungování v takové společnosti je výborným cvičením v sebekontrole.
Upozaďování ega je také spojené s tím, že se Japonci spíše jako jednotlivci prokousávající vlastním životem, každý sám za sebe, vidí jako součást skupiny. Kolektivní myšlení je tu v lidech velmi silně zakořeněno a jeho projevy je možno vidět téměř ve všech situacích. Člověk je nejen součástí skupiny, ale zároveň v této skupině má i svoje pevně dané místo. Smysl pro hierarchii je nepochybně dalším důvodem, proč je v Japonsku komunikace často velmi zdvořilá a uctivá.
Navíc je logické, že pokud si je člověk silně vědom náležitosti k jisté skupině a upozaďuje svoje potřeby v prospěch potřeb celku, tak se nebude chovat tak, aby tím jeho okolí, součást této skupiny, trpělo. Jak v maličkostech (zbytečný hluk, odhazování odpadků, kontroverzní témata při konverzaci, vyjadřování nespokojenosti v situacích, kdy si tím člověk nijak nepomůže atd.), tak i v situacích závažnějších (jednu z hlavních příčin pro nízkou kriminalitu v Japonsku vidím právě zde).
V Japonsku se moc se nestává, že by se lidi chovali hrubě a bezohledně ke svému okolí. Až člověka napadá, že to tak nejde všude.
Pokud tu ale strávíte delší dobu, ukáže se vám i ta náročnější část zdejšího života. O té ale v příštím článku.
Máte dojem, že Japonci jsou velmi zdvořilí? Navštívili jste někdy tuto zemi? Jaká je vaše zkušenost? Pokud jste zde nikdy nebyli, jaká je vaše představa? Podělte se v komentářích!
